Wilsonic, 12. a 13.6., výstaviště, Bratislava
Další ročník bratislavského městského festivalu Wilsonic opět potvrdil jeho nesporné kvality. Letos na něm různé tváře současné taneční hudby a elektroniky reprezentovali například Jazzanova, Moderat, Junior Boys, Tim Exil, Hyperpotamus nebo Henrik Schwarz.
Přesun areálu z Tyršova nábřeží u starého mostu do nového plážového areálu výstaviště Incheba se ukázal být opravdu skvělým tahem. Scenérie Bratislavského hradu vystřídal výhled na tzv. Bratislavské ufo (Nový most), který se skláněl nad novým plážovým areálem Incheby jako vesmírný robot. Skvělou atmosféru také po obě noci dokreslovaly barevné statické projekce, namířené na betonové stěny hal bratislavského výstaviště. Šedivou studenou architekturu proměnily v hotovou galerii moderního umění a vyvolávaly viditelné nadšení. Line-up byl letos trošku poupraven tak, že hlavní hvězdy a celkově celá akce se rozjížděla až kolem desáté večerní, největší vytrvalci tak mohli vítat východ slunce. Prvním koncertem večera pro nás, co jsme přijeli až po desáté, byli skvěle naladění a příjemně synthy-popově odlehčení Junior Boys. Dva sympatiční Kanadani doprovázení živým bubeníkem odehráli i přes lehký déšť koncert plný velmi líbivých a oproti albu i nečekaně tanečních songů. Po té se davy rozprostřely do tří poměrně tematicky dělených stanů, a večírek bez chvilky na oddech mohl začít.
Ve větším stanu to měli rozehřát mazáci a maskoti festivalu francouzští Nôze s doprovodem herbertovské divy Dani Siciliano. Jejich vystoupení však jaksi zklamalo má očekávání. Začátek byl velmi vlažný, až táhlý a obvyklá show se nekonala. Mohou za to asi má přehnaná očekávání nebo fakt, že se Nôze, i přes kvalitní doprovod dechové sekce a piana od minula tak nějak nikam neposunuli.
Po jejich vystoupení hlavní stan ovládly tóny zbrusu nového klubového trendu, pojmenovaného wonky (viz web Wilsonicu). Prvním z těch, kteří měli do jeho kouzla přítomné zasvětit, byl stylově houpavý Rakušan Dorian Concept, který sice působil mile, že mu až člověk musel děkovat a málem se klanět jako on, ale z Arény to mé slechy táhlo do menšího stanu Club, kde rozjížděl své satanské sólo Tim Exil ze stáje labelu Warp records. Na svém album Listening Tree namíchal vesmírnou psychedelickou směs s lehce depresivní atmosférou, která by měla plnit představy o tom, jak vypadá pop 21. století. Jeho vystoupení bylo ale mnohem lepší, než albová verze. Se smutnikovským svetrem a mikrofonem v ruce naopak rozjížděl velmi svěží a veselé rytmy, plné zvukových vtípků a překvapení. Skakajíc mezi lidem, s interaktivním přístupem, veselými grimasami a bezprostředním způsobem produkce svých tracků, si musel získat snad opravdu každého.
Po tomhle vyčerpávajícím výstupu bylo nezbytně nutné vypnout, a tak má návštěva na druhé stage, kde se mladíček Hudson Mohawke pokoušel oblažovat svým wonky, proběhla jen velmi zběžně. Snaha pochopit a přjít na chuť jeho hudbě byla marná. I přesto bylo jeho vystoupení, při kterém se snažil představit současný skotský instrumentální hip-hop, oceněno plným stanem fanoušků...
Hlavní hvězda sobotního programu, ale také celého festivalu, Jazzanova, předčila i ty nejpozitivnější očekávání a těm, kterým nevehnala slzy do očí nebo nezpůsobovala přelivy husí kůže, musela minimálně rozzářit úsměv na tváři. Skvěle sehraný tým muzikantů různých věkových kategorii a povah, výborný zvuk a energie šlehala až za ploty areálu. I když se z jejich sestavy před časem odpojil čerstvý otec a leader kapely Stefan Leisering, všechno fungovalo líp než na nahrávkách a mělo daleko větší šťávu. Nutno podotknout, že velkou část tohoto nadšení ve mně vybudil černý zpěvák a tanečník Paul Randolph z Kanady, do jehož hlasu se v momentě zamilovali všichni bez rozdílu pohlaví. Na kapele bylo znát, že jim veselé a nažhavené publikum dodávalo čím dám víc sil a chuti hrát, a tak jeli jako pily a člověk si mermomocí přál, aby nikdy neskončili. Po dlouhé době visel ve vzduchu ten pocit, že se odehrává něco opravdu výjimečného, a to ne jen díky hudbě, ale kvůli interakci mezi publikem a kapelou.
Ty, které v sobotu přilákal nujazz, tak mohli být nadmíru spokojení, ti, co však zamířili do Blavy kvůli dubstepu, měli ten den smůlu. Dvě velké hvězdy festivalu, Rusko a Rustie svoje vystoupení totiž zrušili a slehla se po nich zem. I tak toho bylo toho večera ještě dost a dost....
Clubovou scénu otvíral ten večer naprosto okouzlující Hyperpotamus, bosý Španěl, který při svém vystoupení používalo pouze svůj hlas, čtyři mikrofony a sampler. Tento voice-ekvilibrista otevřel pusu dokořán nejednomu návštěvníkovi. Sám pak během několikanásobného vrstvení svého hlasu do tracků stihl vypít asi čtyři litry vody ze speciálního měchu, tančit domorodé tance a cvičit jógu. Bylo to velmi příjemné odreagování se od divokých tanečních rytmů, linoucích se ze všech ostatních stran.
Relax a tichý obdiv vystřídal opravdový vrchol tanečního večera – vystoupení krále remixových večírků, Němce Henrika Schwarze. V postupující sobotní noci naservíroval mix techna, deep housu, minimalu s prvky jazzu a funky. Lahodnější koktejl si tancechtivé publikum ani přát nemohlo a v obrovském stanu nebylo k hnutí. Schwarz mixuje, remixuje, sampluje, tvoří vlastní muziku a říká se o něm, že na co sáhne, mění se v úžasnou hudbu. Publikum na Wilsonicu si tento Berlíňan získal už po prvních dvou skladbách a během svého setu předvedl to nejlepší ze současné taneční scény.
Po hodině a půl „schwarz aerobicu“ následovaly lehce zmatené dvě hodiny přebíhání z jedné stage na druhou, kde se vystřídalo několik kvalitních hudební projektů. Za zmínku stojí hlavně trio Moderat, které odehrálo skvělou, ale docela očekávanou audio- vizuální show ve stylu Kraftwerk. V této „Svaté Trojici“ mistrují atmosferickým beatům Modeselektor a citlivým zpěvem ji doprovází miláček berlínské hudební scény Sascha Ring aka Apparat. Svým osobitým vJingem ji pak doplňoval Pfadfinderei.
I přes zasloužené superlativy výše zmíněných si ale mou pozornost tu noc získal český živel, zvaný Ventolin. One-man vystoupení showmana Davida Doubka totiž rozparádilo i ty, kterým už únava velela definitivně opustit areál. Jako čertík z krabičky poskakoval po bednách i v publiku a nakonec se dokonce plazil se po zemi. Pomalu nadcházející ráno pak společně se silně prořídlým, ale stále veselým davem, přivítal otec maďarské taneční scény Zsolt Palotai. Tento postarší chlapík v téměř dvouhodinovém setu dokázal svými mashupy vybudil prořídlé publikum tak, že nadšeně hopkalo a pískalo. Tančilo se díky němu do samotného konce a slunce už pálilo a domů se i tak nechtělo... Letos to nemělo chybu...
0 komentářů:
Okomentovat