Recenze alb pro Live magazin II.

Rara Avis - The Portrait

 
Debutová deska pražské čtveřice Rara Avis (Bílá vrána) by mohla být pro fanoušky indie stylů velmi intenzivním zážitkem.
Naléhavý zpěv, prudce kvalitní originální zvuk, nekonvenčnost, extrovertní lyrika a intenzivní rytmus, se kterým rádi experimentují. To je směsice, která přece musí zapůsobit.
Deska The Portrait dává naději české hudební scéně na netuctovost a je plná zajímavých kontrastů, které ji dodávají neuvěřitelný muzikantský drive podobný například The Muse nebo Suede.
Texty jsou snivé, poměrně nepozitivní, přiagresivnělé a měly by nám otevírat třinácté komnaty a natáčet temné strany půle. Což si nedává za úkol posluchače vystrašit, ale intenzivnět zážitek z poslechu. Je znát, že žádná píseň z desky nebyla tvořena náhodně. Rara Avis ze sebe dávají maximum, nebojí se vyhrocených emocí a nesnaží se nikoho napodobovat. Ale i přes svou netuctovost je deska posluchačsky velmi otevřená a výrazná a dává nám příslib neohratelnosti.
Za zmínku navíc stojí naprosto skvěle graficky zpracovaný web i obal desky od Antimultivitamína.
80% 

Scissorhands - Super Tuzex Bros. 

Punk posmrtně vyřvává od Plzně. To na splašené krávě přijíždí, kdysi velmi opěvovaní a již bohužel neexistující Scissorhands a svůj staro-nový hudební materiál nakládají do uší probodaných sichrhajckami. Ale nečekejte nic nového pod sluncem. Punk už tady nějakou dobu kvete a kdo si nenanáší rtěnku na zuby a nezapíjí to rumem, jako by nikdy nebyl mladý. Přesto se této desce nedají upřít svého druhu hudební kvality, energičnost, nápaditosti...
Album má správně garážovou atmosféru. Frackovský kvílivý zpěv Pavla Litvaje, řezání do kytar a klasické punkové bicí pouští z uzdy nejednoho milovníka pogo.
Jaké měli plzeňští punkeři ambice, zůstává zahaleno do poslední skladby. Včechny nám v závěru tak nějak splývají do jedné velké (kromě skladby Mars) a je to zřejmě hlavně díky dosti jednotvárnému zpěvu výše zmíněného zpěváka alias Tuzexe, který před dvěma lety přešel na basu do Sunshine.
Přes všechny uvedené výhrady musím uznat, že v rámci žánru se jedná o nadprůměrně kvalitní počin a stojí za to si ho pustit na každé pořádné pařbě.
60% 

Gorilazz – Plastic beach

 
Vítejte na Umělé pláži kreslené hudební kapely Gorilazz. Buďte srdečně vítáni ve světě nové desky Demona Albarna a jeho imaginárního bandu. Deska vypráví příběh Umělé pláže, která nabízí všechno, co si jen budete přát v až děsivě kýčovité kombinaci. Gorilazz připravili svým fandům vymazlenou procházku a stačí se jen zaposlouchat do zvuku vln narážejících na pobřeží, křiku racků, lesních rohů a filmových smyčců...a najednou už vás vítá samotný Snoop Dogg. Bere kolem ramen a otvírá dveře do světa žánrově hudebně i pocitově pestré desky, která je převážně laděná do hip hopu, ale díky navybíraným hostům se občas přenášíme na disko parket, v čase také do 80tých let nebo do plážového baru .
Gorilazz neztrácí svoji hravost a originalitu, na vstřebání tohoto hudebního tripu si vyhraďte minimálně týden a pozor na flash backy.
80% 

Joana Newsom – Have one on me 
Étericky krásná americká harfenistka, klavíristka a hudební skladatelka vezme za srdce převážně ty emotivnější a vnímavější povahy. Křehká krása písní z nového dvouhodinového opusu je podávaná jako zákusky po malých dávkách hned na třech albech. Joana nakračuje k srdcím i uším posluchačů jako ladná baletka, promlouvá skoro až elfským jazykem a prudce intelektuálním folkem nutí k zamýšlení. Hudba Joany Newsom je příjemně minimalistická. A v jejím případě jde o záměrnou redukci vyjadřovacích prostředků na minimum, při zachování sdělení. Její tvorba je čistá bez „ničeho“ navíc. Have one on me nějak zásadně negraduje, jde o konstantní kvalitu, která vyžaduje jistou dávku trpělivosti. Křehké balady si doprovází na harfu, mandolínu, bendžo, klavír a další akustické nástroje. Nejde však o žádný „středověk“. Album má dokonale hi-tech zvuk a právem je už teď pokládána za jednu ze zásadních hudebních lahůdek uplynulých týdnů.
80%